Hradec Králové, naše krásné město.
Město s bohatou historií již z dob prehistorických, město na soutoku dvou velkých řek, věnné město českých královen, město s přezdívkou “salón republiky” a jedna z nejkrásnějších metropolí v České republice, ale hlavně náš domov.
Krajina na soutoku Labe s Orlicí je obydlena již od pravěku. Za středověku v něm jako ve svém věnném městě našly zalíbení především Eliška Rejčka a Eliška Pomořanská a v 18. století (na příkaz Josefa II.) byl Hradec přebudován na vojenskou pevnost. K radosti veškerého obyvatelstva byla pevnost ke konci 19. století zrušena a dala prostor rozvoji zlaté éry královéhradecké architektury.
Důležitou roli v rozvoji našeho města hráli představitelé v čele se starostou JUDr. Františkem Ulrichem (zvolen 1895), kteří zcela nadčasově a ojediněle na tehdejší dobu vyhlásili mezinárodní soutěž na regulační plán města s nutností využití všech vymožeností moderního stavitelství. S významným vlivem zakladatele moderní české architektury, Jan Kotěry, a jeho zásadní stavbou královéhradeckého muzea, byla započata nová epocha.
Kotěrův žák Josef Gočár vytvořil pozoruhodnou urbanistickou koncepci s radikálně okružním plánem, která vzbuzuje dodnes obdiv a stala se podnětem k tomu, že Hradec Králové je nazýván „Salónem republiky“.
V záměru jeho regulačního plánu z let 1926 až 1928 byla nejen úprava Masarykova a Ulrichova náměstí, výstavba školního areálu na Tylově nábřeží nebo Sbor kněze Ambrože, ale i návrh na regulaci pravostranné Labské kotliny, kde na západní straně, tj na úrovni dnešní Střelecké ulice, mělo začínat takzvané “zahradní město”, tedy námi známá vilová zástavba se zahradami.
Tato zástavba předválečných vil, která vznikla historickým vývojem města, byla Gočárovým plánem respektována. Je to skupina “nesourodých” vil významných českých architektů, které vznikaly na počátku samostatné české architektury. Dokonce lze říci, že to, že je Hradec nazýván salónem republiky, není jen důsledkem urbanistického plánu, ale i díky urbanisticky zajímavému kontrastu blokové výstavby Gočárova moderního Hradce a převálečné vilové zástavby. Každá z těchto vil je unikátní a svým způsobem nenahraditelná ve svém pojetí i umístění. I proto byla vila Anička, i přes nešetrné zacházení od předchozího nájemníka, uznána kulturní památkou.
Žít a pracovat v tak krásném prostředí je pro nás Hradečáky už samozřejmostí. Něčím tak běžným, že si už ani neuvědomujeme, že žijeme, studujeme, pracujeme a nebo se jen procházíme v okolí budov jako Gymnázium J.K. Tyla, Střední průmyslová škola, Muzeum východních Čech, hydroelektrárna nebo “jen” hlavní vlakové nádraží. Budov, které jsou součástí architektonických učebnic. Je pro nás samozřejmostí, že “nic není daleko”, ale je to jen kvůli nadčasovému Gočárově plánu. Už si ani neuvědomujeme, jaké máme štěstí.
Ale je potřeba otevřít oči, pochopit, proč se v Hradci tak hezky žije a bojovat za to.
Nyní soukromý developer, jehož jediným cílem je vydělat co nejvíc peněz, ne městu, ale jemu samotnému, chce nehraditelně poničit tento Gočarův odkaz. Vybudovat 6 podlažní budovu několik metrů za vilou Aničkou, která bude významně převyšovat nejen ji, ale i všechny ostatní budovy v okolí, včetně “starého prioru”, nyní modního domu DON. Místo zahrady, která k vile Aničce patří, vybetonovat parkoviště a samotnou Vilu nechat zchátrat. A to jen díky speciálním výjimkám od města. Speciálním výjimkám, které zcela ignorují to, že vila Anička je naše nemovitá kulturní památka.
Máme štěstí, že žijeme v době, kdy můžeme vyjádřit svůj názor, a proto jsme vytvořili tuto petici.